Metodika rozvoje hudebního sluchu dětí.

Stránky jsou v průběžné výstavbě                            Akreditovaný seminář 
Rozvoj hudebního sluchu metodou TPR
Pravopisná omluva: Mějte prosím strpení s předložkami a spojkami                                    2.10.2018 v Liberci www: http://www.cvlk.cz.                                          na konci řádků. Editor nedodržuje formátování textu. Děkuji.
 

4. Písničky nebo tóny?

4.  Nejdříve čisté tóny, potom písničky.
     Nejdříve vokály, potom slova.

Paměť pro intervaly ( tónová paměť, mapa tónů, vnitřní představa tónů, myšlení tónů,…..) se primárně vytváří od nejútlejšího věku při poslechu písní.  Dráždění sluchového nervu tóny v intervalech, užívaných v dané kultuře, vede k rozvoji citlivosti sluchu právě na tyto vzdálenosti.

Tradice rozvoje hudebnosti v rodinách je od poloviny dvacátého století stále více na ústupu. Dětem chybí tisíce jednotónových podnětů, které mají formovat jejich sluch pro intervaly. Předškolní i školní hudební výchova zatím tento problém dostatečně nepojmenovala a setrvává na navyklých postupech.  Mám na mysli používání zpěvu písní jako základu hudebního rozvoje dětí, bez ohledu na stav jejich paměti pro intervaly. Tím se školní praxe dostává do rozporu s požadavky hudební psychologie.

Pokud není paměť pro intervaly vycvičena, nemůže si dítě tóny představovat, správně ovládat hlasivky a dobře zpívat. Zpěv tónů s připojeným textem je proto úkol nepřiměřený jeho schopnostem. Když učitel nerespektuje tento fakt a vyžaduje zpěv písně (což lze považovat za pedagogickou chybu), řeší dítě situaci po svém. Při podvědomém rozhodování o tom, co bude sledovat, je jeho pozornost  přirozeně přitahována k tomu co umí: mluvit s použitím řečové intonace. Přitažlivost takového konání je pro čistý zpěv osudová. Jeho vlivem není výšková kvalita tónů  vyslechnuta a ve výsledku je ignorována. Pokud tento stav přetrvává, mnoho  dětí se nikdy zpívat nenaučí. Navíc je tím podlamována jejich sebedůvěra, protože vnímají, že jejich zpěv postrádá podstatnou kvalitu. Chybějící zážitek  z osobního spojení s hudbou vede ve výsledku k pasivnímu vztahu  dětí k hudbě.
 
Řešením rozvoje paměti pro intervaly je zpěv bez artikulace. Esencí hudby jsou tóny a proto k rozvoji hudebního sluchu není slov zapotřebí. Můžeme naopak tvrdit, že slova tomuto procesu překážejí. I malá skupina slov má svůj význam, který může upoutat pozornost a překrýt tónovou informaci. Odstraněním souvislého textu zbavíme operační paměť zpěváka úkolu vyhledávat slova, správně je řadit a artikulovat. Kapacita paměti je uvolněna pro příjem tónových podnětů, děti si začnou tónů všímat.

Dodržování takového přístupu je prospěšné z těchto důvodů:

1. Pozorným poslechem pouze jednoduché informace - výšky tónů - dochází ke snadnějšímu soustředění sluchu na jejich vzdálenosti.

2. Zpěvem krátkých sekvencí ( 2-5 tónů ) dochází k jejich vnímání jako  základních vzorců, z nichž se skládají hudební  myšlenky.

Uvedený postup se uplatňuje při vokalíze s dětskou ozvěnou. Jedná se o předzpěv krátkých tónových sekvencí, jakýchsi hudebních "slov", ze kterých se skládají melodie písní. 
Tato technika  se dosud používá pouze krátkodobě při rozezpívání a nácviku nových písní. Problém je, že už v rámci jedné vyučovací hodiny je snaha ověřovat si pokroky a zařazovat do zpěvu celý text. Tím vzniká riziko, že ve třídě bude znít falešný zpěv.  Představa, že se falešný zpěv časem zlepší není správná, stále klesající úroveň školního zpěvu v průběhu mnoha desetiletí je toho důkazem. Ve skutečnosti se děti naučí nevšímat si výšky tónů a pokud my tento projev připustíme, stává se normou. Děti jsou přesvědčeny, že zpívají dobře a my je s vnitřními výhradami v tomto domnění ponecháváme. Pokud bychom je začali opravovat, zpívat přestanou, protože nevědí jak s hlasem zacházet. Z této pasti je jediné východisko:

 Stanovit si jako přednostní cíl
 čistou nápodobou melodií (bez textu).

Dosáhneme toho dlouhodobým používáním vokalízy, která vede k rozposlouchání a rozezpívání dětí. Pokud nebudeme do zpěvu zařazovat souvislé texty, rozvoj sluchu může pokračovat velmi rychle a k čisté nápodobě melodií se dostaneme během několika týdnů až měsíců.

Jak velký problém je uplatnit tento přístup v praxi?
Základním problémem je zakořeněná tradice, že děti se mají zpěvem učit nové písničky. Téměř bez vyjímky se v didaktikách a učebnicích předpokládá, že po příchodu do školního zařízení  zpíváme písničky od první chvíle. Stejná zásada je široce zažitá v učitelské praxi. Tento stav přetrvává bez ohledu na neuspokojivé výsledky školní HV, bez přihlížení k argumentům hudební psychologie. Ta vyvozuje, že ladící tóny se dítě naučí zpívat následováním spolehlivého poslechového vzoru. Zpěv odposlouchaných tónů byl pro děti samozřejmostí až do poloviny minulého století. V průběhu následujících desetiletí se v populaci  schopnost  napodobovat slyšené tóny  významně snížila.

Pro dnešní školu to znamená, že nemůže u dětí počítat s žádnou dovedností a musí začít s hudební výchovou jinak než bylo zvykem v dobách dávno minulých. Prvním úkolem je umožnit dětem naposlouchání tónů až do schopnosti jejich nápodoby. Ve velkém třídním kolektivu můžeme zajistit dodržení potřebných poslechových podmínek pouze za cenu zjednodušení zvukové informace, což lze provést vynecháním slov. 

Největším problémem  je tedy přerušit tradici, vycházející z jiných poměrů        a vynechat artikulaci při zpěvu po nezbytnou dobu několika týdnů až měsíců.
Odstraněním hlasového mixu (slova+tóny) zjednoduší se činnost na úroveň, kterou jsou děti schopny sledovat. Začnou rozlišovat řeč slov a řeč hudby. Uvědomí si, že podstatou hudební řeči jsou tóny. Před námi se tak otevře široká paleta možností jak působit na děti a vést je k hudebnímu myšlení. Tím dostanou šanci stát se muzikanty.

o o o Pravidelným používáním vokalízy na začátku HV dochází k vyrovnávání rozdílů v úrovni sluchového rozvoje mezi dětmi. Ve srovnání s používáním textů nabízí se k poslechu v daném čase násobně větší množství intervalů, které jsou pozorněji sledovány. Dostatečné  množství podnětů (závisící na dispozicích jednotlivců) je jediná možnost k vytvoření citlivosti na vzdálenosti mezi tóny. Přesnost nápodoby tónů žákovskou ozvěnou se dostavuje postupně a neměla by být vymáhána. Sledování rozvoje dovedností jednotlivých žáků je při vokalíze přehledné.
o o o Existuje ještě jeden důležitý důvod k omezení slovního projevu. Tím je náprava zpěvního hlasu. Bez používání slov se děti mohou vrátit  svým hlasovým projevem do věkového období před stavem s rozvinutou mluvou: Používání hlasu v raném věku se vyznačuje komplexní funkcí všech svalových skupin k tomu určených. Zejména jde o vnější natahovač hlasivek, který zásadně ovlivňuje tvoření zpěvního hlavového tónu. Hlasové projevy dětí ve všech dostupných výškách jsou průvodním znakem jejich hlasové svobody, se kterou každý rodič počítá. Když později děti  začnou mluvit, ale nezačnou zpívat, přestává být část svalů hrtanu přiměřeně používána a  funkční jednota tohoto orgánu se rozpadá. Zpívání vysokých tónů pak při hudební výchově ve škole může  připadat dětem nepřirozené a nepohodlné, někdy jsou schopné se za takový projev stydět.

Důsledným a dlouhodobým omezováním artikulace při zpěvu vracíme hrdlu jeho původní funkce, posilujeme nečinností ochablé svaly. Fyziologický i pocitový návrat ke plné funkci hrtanu vyžaduje čas, který je vhodné raději prodloužit než zkracovat. Hlas osvobozený od mluvení se pomalu opět stává  lehký, hravý a bezstarostný. Aktivitu dětí můžeme směřovat na poslech a  tvoření tónů.
Po uplynutí dostatečně dlouhé doby, kdy nebudou ve třídách znít slova písní, ale melodické popěvky, můžeme dospět do stavu zpěvu ladících tónů. Teprve potom přijde čas zařazovat do zpěvu slova,  jejich skupiny a celé písničky.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one